Den 7 – Fuji (up and down)

Ráno jsme vstali odpočatě a však asi ve [4:41]. Budík se nějak přeslechl, ale vzhledem k vyčerpání se není moc čemu divit. Rychle jsme se sebrali a vyrazili ven směrem k vrcholu. Chyběly ještě dvě stanice a asi (jen) 200-300m k vrcholu. Do svítání 10-15 minut (prý před pátou). Po pár desítkách metrů běhu do kopce se zjistilo, že to stejně nepůjde běžet a že to dáme klasicky pochodem. Venku už bylo světlo a pomalu se blížil východ slunce. Některé momenty jsou zachyceny na fotkách.

Za nějaký čas nás dohnal i Sovi, který chtěl ještě trochu dospat. Takže jsme mohli na vrchol dojít společně. Na něm byla opravdu spousta lidí. Kolem kráteru to trvalo tak hodinu dokola. Místo, kde jsme vylezli, bylo ještě 20 minut od úplného vrcholu hory. Na něm je taková ta černá deska se souřadnicemi i kámen (monolit), u kterého se všichni fotí. (btw, hned vedle je meteorologická stanice). //jedu z Nary//. Opravdu rušné místo, u vrcholu se chce (pochopitelně) každý vyfotit. Dále jsme nahoře koupili pár pohledů jak jinak než s motivem hory a také místní nudle (jedněmi nudlemi jsme nakrmili mravence). Pár fotek pro geocachery (těžší cache než 5/5 není).

Následovala cesta dolů. Ano, plus je, že bylo už teplo (ale i tak se chtělo namazat kvůli spáleninám). Noo, šlo to tak nějak stejným tempem jako nahoru. Je třeba se koukat, kam se šlape a našlapovat i pomalu a zlehka (plus dávat přednost nahorujdoucím). Cesta dolů zabrala tak 4-5hodin.

(Pokračování textu…)

Den 6 – Fuji (up, up, up)

Horo horo veliká, zda-li pak tě zdoláme. Tento ten byl dnem, kdy jsme měli lézt na horu Fuji (nejvyšší bod Japonska ). Hora měří 3556.63 mnm, a její vrchol je na souřadnicích N 35° 21′ 38.261“  E 138° 43′ 38.515“ – nebo si najděte cache „Top of the Mount“, GC7AA7  //právě přijíždíme do Hiroshimy//. Přijeli jsme na nádraží a zjistili jsme, že poslední bus směr pátá stanice již odjel. On nám ujel z předchozí stanice vlak, potvora jel překvapivě na minutu přesně, ale i kdybychom jej stihli, tak stejně přijedeme pozdě. Sehnal se místní taxík, který nás všechny za 12k yenů odveze (což je plus mínus stejně jako bus – no, bus je 2k na jednu cestu, 3k na obě strany, a jede 2x tak dlouho). Pěkné jednání, jeden řekl i cenu, za jakou tam dojede. Protože první stál jiný taxík, došli se i řidiči jeden druhého zeptat, jestli nevadí, že nás odveze ten druhý (to by se u nás nestalo). Za hodinu jsme dojeli do páté stanice (2400 mnm) a teplota okolo 14°C. V místní stanici (tato byla větší) se dalo koupit něco k jídlu, rukavice za 200y, (záchod dál stál stejně), hole, kyslíkové masky. K holím řeknu asi tolik, že jsou dřevěné a v každé stanici (1-10) si můžete na ni nechat vypálit znak dané stanice – to jako důkaz, kam až jste došli. Bylo pak snadno vidět odkud kdo jde. Minci jsme si dole nevyrazili, spíš jsme vyrazili na vrchol.

K šesté stanici to šlo snadno a cesta rychle utekla (jak psal Zennie). Povrh no, prostě sopka. Cestou dolů to dost prášilo, ale nahoru jsme to nepozorovali. Spousta kamenů a vyvřelin. Kolem cesty natažené provazy uchycené železnými tyčemi. Na velkých kamenech bíle šipky směřující k vrcholu. Sem tam (poměrně často) cedule s varováním o padajících kamenech.

Město krásně svítilo, vyfotil jsem pár fotek s 15s expozicí. Čím výše jsme byli, tím větší část byla vidět.

Přehled stanic a jejich nadmořské výšky (kterými jsme prošli směrem k vrcholu):

5.stanice – 2400m
6. stanice – 2490m
nová 7. stanice – 2780m
7. stanice – 3010m
8. stanice – 3250m
9. stanice – 3460m
9.5 stanice – 3590m
10. stanice (vrchol) – 3776m

(Pokračování textu…)

Den 5 – e-Musement pass

Tento den se spíše odpočívalo a odpoledne jsem vyrazil do herny (Sniper se Sovim se stavili na místní pláži – možná se dočtete o Sniperovo restartu).

Povedlo se mi (tradaaa, konečně, jooo) sehnat si vlastní e-Musement kartu. To je taková ta legendární věc, která vám v Japonsku ukládá skóre, unlockuje věci … prostě taková flanka se save a podpisem atd. No, pokus o její aktivaci v místní kavárně mě stál asi dvakrát tolik co její pořízení. (ono v nové kavárně platíte registrační poplatek a je pak trochu zanedbatelné, jestli tam jste 30minut nebo ne). Pár warningů ohledně Japan only, (teda docela dost). Mám Konami ID i Game ID (ale to udělám jeětě jednou, vyplňovat angličtinu nebyl moc dobrý nápad). Na mobilní stránky se dalo dostat je z mobilu (jejich), takže to také pápá. Stránka pro web je www.ea-pass.konami.jp a mobilní http://am.537.jp (nebo máte za zadu bar kód pro mobil – takový ten pixelový čtvereček, co kamera v mobilu převede na text).

(Pokračování textu…)

Den 4 – testujeme machine location

Hakata, , a to znamená, že se zde nachází jedna ze dvou míst na světě, kde se testuje nová arkáda Pop’n Music (18) – Sengoku Retsuden. Vrátil jsem se do herny, kolem které jsme se mihnuli včera. Počet arkád snad už nemá cenu psát. No ok, tak ve střučnosti, 2x PNM 17, 1x PNM 18, 3x IIDX 16, 1x DDR X, 2x juBeat, 2x TNT, 1x RT (RhythmTengoku), 1x set GFDM 6. Hlavním cílem byla test location, takže info k ní:

Neustále okolo byly tak dva čekající hráči, a další aktivně hrál. Cena dvojnásobná oproti ostatním arkádám (tj. 200 yenů), na net sice byla připojená ale čtečka přelepená. Vypadalo to, že je zde jen pár songů (což je celkem logické), přesto nedělalo lidem problém dát fullcombo na 40tkách. Hrálo i dost holek a bez větších problémů. Popisovat grafiku nemá moc smysl, vše ukazují screeny. Pár videí se udělalo také, ale se zvukem to není nejlepší, okolní arkády dosti přeřvávali. Vedle PNM byla i knížečka s logem nové arkády a bylo jasné, že je na připomínky, náměty a obecně feedback. Z větší části byla již popsaná (některé stránky měli jen jeden velký znak), ale většinou se lidi dosti rozepisovali (co psali se mne neptejte). Nafocena je, zahrálo se, podívalo a hurá na další AC (trocha IIDX, DDR a RT).

(Pokračování textu…)

Den 3 – dance (sing) all night

Příjezd do Utsunomie proběhl v noci 2. dne ve [22:30]. Tentokrat jen ve dvou (já se Sniperem). Druhá grupa se jela na otočku podívat do Sendai a že se vrtí ráno.  Přijeli jsme na nádraží a šli se kouknout na nějaké místo k přenocování. Za hodinku a půl jsme našli jeden karaoke bar (do té doby všude mrtvo a nikde skoro nikdo nebyl, asi jsme nebyli ve čtvrti, která žije nočním životem). V baru jsme si předplatili (po prodloužení) dvě hodiny. Neměli de tu možnost zůstat do prvního ranního vlaku, tak aspoň pár hodin. Pití zdarma, zpěvu co hrdlo ráčí. Jelikož to byl první karaoke bar vůbec, tak jsme trochu tápali. Ale za chvilku to šlo. Občas bylo obtížné se vyznat v japonském ovládání (na karaoke i klimatizaci), ale šlo to. Ono napsat Ayumi Hamakasi v čaji dělalo trochu problém (btw, je to 浜崎 あゆみ). Dal jsme dávali BEAMNI klasiku. Pak i něco z GF od Dragonforce. Paru jsme nenašli. Ty japonské songy dávali trochu zabrat – není zde hlavní hlas, který se dá doprovázet a text není v latince. S milou obsluhou jsem prohodil pár vět (ok, víc vět) o tom jaké to zde je, a tak obecně o karaoke a plánech cesty. Dostali jsme tip ať na nádraží ani venku raději nespíme. Ve [2:00] se šlo ven a zbytek noci až do [5:00] se ztrávil v Meku.

(Pokračování textu…)