Den 15 – Tokyo, Ueno, Shibuya, Roppongi

Poslední celý volný den. Ráno (myšleno po poledni) jsme si zkusili jít na zastávku, odkud nám zítra pojede přímý vlak do Narity. Šli jsme tam přes půl hodiny, což není úplně nejlepší vzdálenost, když na sobě budeme mít plné krosny. Našli jsme později tedy jinou zastávku.

Jop, Ithil šla už ráno, cestování jsem dával s Werkem.

První zastávka v dnešních nákupech bylo Ueno, kde jsme proběhli místní obchodní dům s elektronikou (jméno jsem nedešifroval, v logu má ale Pandu). Trochu mě zklamali obecně japonské tiskové terminály na fotky. Dříve to bylo lepší. Dnes jsem si třeba z Androidu 4.0 nic nevytiskl. Jako paměťová karta se mobil nehlásí, portable audio/foto to taky nebere, na tisk přes Smartphone / Android to chce WiFi a pak aplikaci, kterou je třeba stáhnout na Marketu. Ten ale bez internetu nejde, a i když internet najdete, tak aplikace je jen v Japonském a ne Evropském shopu. Bluetooth nefunguje, takže smůla.

Dále jsme dali nejrušnější křižovatku na světe v Shinjuku. Velmi rušná, rychlá a opravdu se spoustou lidí. 3DS ale neměl nikdo, naprd. Skočil jsem i do místního Starbucksu si udělat pár fotek, ale ve svítivě oranžové jsem byl jako pěst na oko, dost rychle si mě všimli a řekli, že jako že ne.

Shinjuku jsme ještě trochu prošli, koukli jsme na autobusové nádraží. Trochu více sprejů než v ostatních částech Japonska. A fakt hodně lidí v této čtvrti.

Zastávka další – Roppongi. Proběhli jsme Konami Style (obchod s rare itemama od Konami, které nikde jinde neseženete). Tentokrát jsem si v Konami Stylu nic nekoupil, nějak málo BEMANI věcí. Soundtracky jako že jo, ale postavičky a cetky, nic moc. V suterénní pasáži jsme dali ještě jídlo (Werk našel running sushi). Pak na povrch, hlavní sídlo Konami a pár plovacích fotek. S Naokim jsem se nedomluvil, se za ním stavím někdy jindy.

Následoval přejezd přímým metrem do Akihabary, poslední nákupy a poslední utracení kreditů. Našel jsem Pop’n Music pro děti. Jen 4 klávesy, no a těžký asi tak jako že všechny songy na hrady byly na full combo. Na tu 4notovou verzi se prostě velmi jednoduše mapuje skill  DDR.

A na závěr dne jsme našli další obchodák (Softmap tuším) v Akihabaře, kde se nám poštěstilo najít i Pro gaming koutek. Od klávesnic a myší od Razoru, až po luxusní klávesnice s Cherry MX spínači. Luxus. Tyhle mechanické klávesnice, to je prostě úplně jiný kafe. Podle vzhledu to nepoznáte, klávesnice vypadají úplně stejně, řekl bych až moc obyčejně. Pocit při psaní je však jiný. Skvělé, že jsem si tu mohl vyzkoušet všechny. Červený Cherry MXka na mě byly až moc lehký (45g+/-15g), černý moc těžký (60g+/-20g), modrý super (50g+/-15g) ale moc cvakají, sice krásně ale hlasitě, není to moc dobrý, když pracujete i večer. Takže jsem šel do hnědých 45g+/-20g. Klávesnici v klasickém stylu a dlouhým mezerníkem, oproti japonským verzím. Měli i poosvětlenou s hnědýma spínačema, ale jen japonskou. Krásně byla ze spodu přepínatelná na další režimy. Takže mám Majestouch 2 (černou, US ASCII 104, hnědé spínače, bez Nkey Rollover, USB PS/2, potisk z vrchu – FKBN104M/EB2). Dokonce se mi jí povedlo do Čech přivést v kuse, Italové tentokrát neházeli tolik se zavazadly.

Pro dnešek vše, balení a odlet popsán v dalším článku.



Napsat komentář